Ozvěny našich traumat 3: Jak se porodní    trauma může vynořit u terapeutů

Pracovali jste někdy s klientem a cítili jste, jako byste nevěděli, co máte dělat, ale měli jste opravdovou potřebu něco udělat? Dokonce to mohl být naléhavý pocit, jako byste potřebovali něco udělat okamžitě! Možná jste neměli ani ponětí o tom, co přesně udělat nebo proč se tak cítíte, ale ta potřeba konat byla tak silná, že jste cítili, jak rychle a mělce dýcháte, jak vám rychle buší srdce, a jak vás přepadá strach, že vás to přemůže. Možná vás to opravdu přemohlo a vy jste konali, protože jste nemohli ten pocit déle snášet. 

Tohle samozřejmě není ideální způsob, jak rozhodovat o dalších krocích v léčebném plánu! Mimo jiné to naprosto opomíjí potřeby klienta! Většina z nás, když jsme v tomto stavu blížícímu se zahlcení, se nesnaží vědomě zmírnit vlastní diskomfort, ale naše potřeba tak učinit přemůže veškeré znalosti z výcviku, který nás vedl k opaku.

Toto je obvykle projev raného traumatu.

Jsou i jiné reakce běžné u děťátek, které se mohou objevit u terapeutů, a také jejich klientů. Můžete se například cítit jako byste začínali odplouvat pryč. Nebo se najednou vynořujete z očividně hlubokého stavu a podivujete se, kde jste to byli, co se stalo, kam ten čas utekl. Můžete si dokonce myslet, že jste vnímali dynamický klid. Ale ten živý klid, kterému říkáme dynamický klid, je velmi odlišný od disociativních stavů, které tady popisuji.

V dynamickém klidu můžeme zažít stav dokonalé přítomnosti v srdečném vztahu se svým klientem - dokonce se všemi bytostmi a vším, co existuje. Ve stavu disociace nejsme přítomní. Náš klient může být také disociovaný, ale rozhodně nebude cítit podporující vztahové pole, protože s ním v žádném vztahu nebudeme.

Pokud je pro vás těžké toto číst, chci vás ujistit, že diskomfort není neobvyklý, když se pojmenovávají velmi raná traumata a jejich následky. Protože tyto zážitky miminek často nejsou uznány, mají tendenci ustoupit do stínů nevědomé části mysli a projevit se ve chvíli, kdy je to možné, v rámci přirozené tendence hledat řešení a zdraví. Možná nám nedělá dobře se na ně podívat, ale naše uvědomění je klíčové k tomu, abychom byli schopni konat na základě vědomé volby, a nikoliv nevědomé potřeby. Čtěte prosím dál, všímejte si, jak vaše tělo reaguje, a nezapomínejte podle potřeby na zdroj, dýchání a uzemnění. Věřím, že nám všem záleží na našich klientech a chceme pro ně jen to nejlepší. Doufám, že tento článek vás podpoří v tom, abyste klientům toto vše poskytovali ještě účinněji.

Vynoření stavu miminka

Možná si vzpomínáte z předchozích článků, že když se miminka nenarodí tak, jak by potřebovala, mají tendenci zamrznout nebo se disociovat. Nejsou schopné utéci ani bojovat, přestože toto sympatické vzedmutí je přítomno. Pokud jejich společenskému nervovému systému nepřijde odpověď, nemají jinou možnost než se stáhnout do klidnějšího disociativního stavu ne-přítomnosti, kde nemusí tak silně zažívat svou bolestivou situaci.

Všichni jsme kdysi byli miminka. Ať už byla naše zkušenost v té době jakákoliv, pokud byla těžká a my jsme ji neintegrovali, je pravděpodobné, že do stavu malého miminka občas sklouzneme zpět. V takových chvílích se snadno můžeme cítit zahlceni a disociovat se nebo zamrznout. Bez aktivovaného prefrontálního kortexu a společenského systému můžeme zjistit, že naše myšlení je zamlžené nebo zmatené. Můžeme mít nevysvětlitelný strach, úzkost, vztek nebo necítit nic - jako při disociaci.

Jak už bylo zmíněno v předchozích článcích, děťátka nejsou schopna rozlišovat mezi tím, co je jejich, a co patří někomu jinému. Pro děťátka ten někdo jiný je většinou matka. Když se jako terapeuti nebo jiní dospělí dostaneme do situace, kdy se něco dotkne naší rané nevyřešené historie, snadno se můžeme opět stát nemluvnětem. Nevědomky si přivlastňujeme pocity nebo stres těch kolem nás a pociťujeme je jako své vlastní. Miminka nemají schopnost si říct: "Toto patří mamince, ne mně." Jednoduše cítí ve svém těle to, co cítí. Stávají se samotným zážitkem.

Terapeut, který cítí extrémní potřebu nebo nervozitu či úzkost, může být zmaten zážitkem z doby, kdy sám byl miminkem. Nebo může souznít s něčím, co si nese klient. Reakce tohoto terapeuta může být velmi matoucí a zřídka prospěšná pro klienta.

Prožité emoce se mohou různit. Může se objevit vztek nebo frustrace spuštěná něčím, co klient řekne, nebo tím, že jeho systém nereaguje tak, jak se očekává. Může se objevit stud spojený s tím, že nebylo dosaženo očekávaných výsledků. Terapeut toto prožívá jako důkaz své nekompetentnosti nebo neužitečnosti. Zatímco taková reakce není neobvyklá u začínajících terapeutů nebo těch, kteří mají díky svému ranému zformování tendenci si myslet, že nejsou dost dobří, mohou také přijít extrémní emoce nebo obranné znecitlivění.

Tyto silné reakce naznačují, že se něco dotklo velmi rané zkušenosti v životě terapeuta. Když k tomu dojde souzněním s historií klienta, nazýváme to "opačný přenos". Když je to takto chápáno a lze to sledovat, může to být užitečný zdroj informací pro klienta. Když ale terapeut sklouzne do stavu děťátka, role terapeuta jako svědka zmizí. Nutné rozlišení není k dispozici.

Návrat k porodu

Když se terapeut rodil, často pociťoval urgenci a naléhavost. Tehdy to mohla být otázka života a smrti. Miminko zažívá emoce v místnosti v době porodu přímo, somaticky jako své vlastní. Tento pocit naléhavosti může být vyvolán událostí během terapie. Terapeut se může například cítit bezradně, bezmocně, ztracen v neznámu, což rezonuje s jejich zážitkem při porodu.

Sklouznutím do stavu děťátka, do stavu novorozence, terapeut ztrácí svou schopnost účinně rozlišovat mezi tím, co patří jemu a co patří klientovi. S miminky má také v tu chvíli společné to, že nerozlišuje mezi minulostí a přítomností. Začíná vnímat současnou situaci, jako kdyby to byla minulost, jako by se rodil nebo se právě narodil.

Všichni víme, že novorozenci nejsou schopni sedět u lehátka a poskytovat kraniosakrální terapii. Co se ale stane, když zkušený terapeut sklouzne do stavu novorozence? Když si vezmeme celou situaci, klientovo porodní trauma se také může vynořovat jako nedílná součást zahájeného plánu ošetření. Mohl také sklouznout do stavu děťátka a reagovat na terapeuta tak, jako by byl lékař nebo jiný člen porodního týmu přítomného u jeho porodu. Toto také platí pro práci s miminky, která vždy potřebují pomoc druhých, aby rozlišila mezi tehdy a teď.

Klienti mohou potřebovat podporu, aby rozlišovali mezi nebezpečím a naléhavostí během jejich porodu a relativním bezpečím terapeutické místnosti a vztahu s terapeutem. Potřebují, aby byl terapeut ještě víc přítomen než obvykle, ne méně!

Pokud je terapeut ztracen ve svém vlastním stavu děťátka, klient se pravděpodobně bude cítit opuštěn, což posílí to, co se nejspíš stalo, když se narodil.

V příštím článku se podíváme, jak pracovat s vynořujícím se traumatem, když se vynoří během terapie. Do té doby vás prosím, abyste se zamysleli nad tím, jak se vaše vlastní raná zkušenost může odrážet ve vašem životě, vašich vztazích a obzvlášť ve vaší práci terapeuta.

originál článku zde:

https://www.birthingyourlife.org/echoes-of-our-trauma-part-3-how-birth-trauma-may-arise-in-practitioners/

pro www.hankaslavikova.cz  přeložila Lucie Kučerová

Click here to edit...