Syndrom pomocníka Kdy stačí to, jací jsme? Gabor Maté

14.10.2021
www.hankaslavikova.cz
www.hankaslavikova.cz

"Nemůžeme napravit nenapravitelné, ale můžeme být svědkem, který podpoří schopnost uzdravit se, kterou v sobě všichni máme."

Když se zdá, že nějaký problém nelze napravit, což se v této době stává často, my terapeuté čelíme složité situaci, protože se snažíme vyřešit nevyřešitelné. Tato složitá situace leží u samotného zdroje našeho utrpení v roli léčitelů. To, co nás stresuje, je právě ona tíha snahy napravit nenapravitelné a zvládat nezvladatelné.

A přesto, i když se možná cítíte vyčerpaní, neexistuje únava ze soucitu. Nikoho neunavuje být soucitný vůči druhým. Soucit je naší přirozenou vlastností a být sám sebou nás neunavuje. Naopak, řekl bych, že nás unavuje, když nejsme sami sebou. Problém není v soucitu vůči našim klientům, ale v nedostatku soucitu vůči nám samým.

Kdo říká, že musíte zvládat nezvladatelné? Význam nezvladatelného spočívá právě v tom, že něco nelze zvládnout. Význam nenapravitelného tkví v tom, že něco nelze napravit. Ale co pociťujete, když nezvládáte nezvladatelné? Co to podle vás vypovídá o vás samotných, když neumíte napravit nenapravitelné? Na to má smysl se zaměřit.

Před pár lety jsem odletěl do Peru, abych tam vedl retreat se zdravotníky. Psychiatři, terapeuté, poradci a lékaři se sjeli z celého světa, aby se zúčastnili psychedelických rituálů vedených peruánskými šamany podle starobylých tradic.

Už roky asistuji lidem na těchto retreatech a byl jsem svědkem mnoha obrovských transformací v jejich fyzickém i duševním zdraví. Moje role vždy spočívala v tom pomoci jim zformulovat svůj záměr pro daný rituál a následně jim pomoci interpretovat a integrovat to, co se během rituálu dělo. Tento úkol jsem se naučil zvládat velmi dobře, ale nikdy jsem nezažil tak hluboké vizionářské šamanské prožitky jako lidé, se kterými jsem pracoval. Proto jsem přijel i na tento konkrétní retreat s tím, že asi zase nic velkého neprožiji. První večer jsem při rituálu seděl ve stanu s 23 dalšími účastníky. Po chvíli do stanu vstoupilo šest zpívajících šamanů. Zvenku se ozývalo vytí, cvrčci hráli svou píseň a ptáci cvrlikali. A já jsem samozřejmě zase nic neprožil.

Ráno za mnou přišli šamani a řekli mi, "Ty se našeho rituálu nemůžeš účastnit. Máš tak temnou a hutnou energii, že jí náš zpěv nepronikne, a co víc, zeslabuje působení naší práce na všechny ostatní." Vyhodili mě z mého vlastního retreatu! Byl jsem naprosto izolovaný od ostatních a jeden z šamanů mi byl přidělen, aby se mnou pracoval během následujících pěti rituálů, zatímco ostatní pracovali ve skupině beze mě.

Tito šamani nevěděli nic o mém životě - nevěděli, že jsem se narodil jako žid v Maďarsku a že jsem strávil první rok svého života za německé okupace. Nevěděli, že moje rodina zažila genocidu. Pracovali pouze s energií, kterou ze mě cítili. Řekli mi, "Když jsi byl malý, něco tě hodně vylekalo, a ještě stále jsi to nepřekonal." Pak dodali, "Pracoval jsi s mnoha traumatizovanými lidmi, absorboval jsi jejich energii, a ještě ses jí nezbavil."

Když to celé skončilo, smáli se, když mi vyprávěli, že když slyšeli, že se k nim chystají zdravotníci z celého světa, mysleli si, že to bude snadná práce, protože očekávali, že zdravotníci vědí, jak o sebe pečovat. Ale ze všech skupin, které k nim kdy přijely, byla tato skupina nejnáročnější. Nikdo z nich neměl ve zvyku zbavovat se svého vlastního stresu.

Kolik hodin během svého terapeutického výcviku jste věnovali tomu, jak pročišťovat svou vlastní energii, když od rána do večera absorbujete stres a trauma svých klientů? Zde je důležitý soucit vůči sobě samému. Protože problém není v tom, že jsme soucitní vůči druhým, ale v tom, že nejsme soucitní vůči sobě samým. Říkáme si, že musíme napravit nenapravitelné.

Syndrom pomocníka

Jak šamani správně vydedukovali, jako dítě jsem zažil velký šok. A je pravda, že jsem se toho nikdy nezbavil. To znamená, že tuto zkušenost vnáším do všeho, co dělám.

Hned po narození jsem se ocitl v ohrožení. Když mi byl rok, dala mě má matka do péče cizímu člověku ve snaze zachránit mi život. Pět nebo šest týdnů jsem ji neviděl. Z toho jsem si vyvodil, že o mě nestojí. To, že mě má matka dala cizímu člověku, byl z její strany ten nejstatečnější a nejláskyplnější čin. Ale malé dítě to vnímá jinak.

Víte, jak člověk reaguje, když má pocit, že je nechtěný? Jde na lékařskou školu. Snaží se ospravedlnit svou existenci. Problém nás všech je, že si myslíme, že musíme ospravedlnit svou existenci. Problém je, že si myslíme, že to, jací jsme, nestačí.

Můj přítel Peter Levine nedávno zformuloval otázku, kterou si určitě klademe všichni: Stačí to, co dělám? Většina z nás zřejmě vyhodnotí, že Ano, stačí. A pak Peter položil další otázku: Stačí to, jaký jsem? To už je těžší otázka. Pokud si myslíte, že nestačí, jací jste, pokud vás na počátku vašeho života někdo naučil, že nestačí, jací jste, pak jedním ze způsobů, jak to vykompenzovat, je začít pomáhat. A my pomocníci pak na sebe bereme nemožné úkoly, jako třeba napravit nenapravitelné a zvládat nezvladatelné. Máme syndrom pomocníka. A ten nemusí nutně vzniknout na základě nějakých děsivých událostí. Může vzniknout na základě signálů, které dostáváme v rámci společenských očekávání. Celý náš společensko-ekonomický systém vlastně z velké části funguje na přesvědčení, že nestačí, jací jsme, ale že si musíme připisovat stále další a další úspěchy, abychom dokázali, že za něco stojíme.

Jednou jsem byl na obědě s jedním z mých učitelů, Besselem van der Kolkem, a ten mi řekl, "Gabore, nemusíš s sebou všude tahat Osvětim." Jinými slovy, nemusím dovolovat svým vlastním raným zážitkům během děsivého období naší historie definovat to, jak vnímám sám sebe. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem to pochopil. Na rozumové úrovni jsem to pochopil hned, ale dlouho mi trvalo, než jsem to pochopil srdcem. Dlouho jsem s sebou nosil přesvědčení o světě a o sobě samém, která byla založena na mých raných zkušenostech - včetně přesvědčení, že to, jaký jsem, nestačí. Ale tato přesvědčení s sebou nemusím nosit do konce svého života.

Co s sebou všude taháte vy? Ta tíha je to, co způsobuje vaši únavu ze soucitu. Takže se musíme sami sebe ptát: Kým jsem, když nejsem pomocníkem?

Možná, že na tuto otázku nemáte v tuto chvíli odpověď. Chci ale, abyste si ji položili, protože musíme vědět, do jaké míry se identifikujeme se svými rolemi. Pokud přijdeme o roli pomocníka, nebo se dostaneme do krize a začneme o ní pochybovat, kým pak jsme? To je to, co všude taháme s sebou.

Polopropustná membrána

Všichni do různé míry pracujeme s traumatizovanými lidmi a do určité míry rezonujeme s energií našich traumatizovaných nebo závislých klientů. Jak zabráníme tomu, abychom absorbovali všechnu tuto energii?

Jeden extrém jsou ti z nás, kteří zhrubnou a postaví kolem sebe zeď, aby k sobě utrpení druhých nepustili. To se běžně stává v oboru lékařství. Ale to je obranná reakce. Tato bariéra mezi odborníkem a druhým člověkem způsobuje, že odborník nevidí a necítí klientovo utrpení. Dělá to z vás experta, který ví, o jaký problém se jedná, a jak ho vy vyřešíte. Tento přístup je obvyklou reakcí na trauma a může ublížit mnoha lidem.

Lidské buňky také mají ochrannou vrstvu, ale ta není pevná. Je to polopropustná membrána. Něco propouští dovnitř a něco zůstává venku. My si pro své emoce musíme také vytvořit takovou polopropustnou membránu. Musíme pociťovat bolest našich klientů, aniž bychom se jí nechali zahltit. Můžeme je zahrnout soucitem, aby se mohli uzdravit, ale zároveň musíme soucitem zahrnout i sebe. Naším úkolem není napravit nenapravitelné, ale pomoci našim klientům přežít a pokud možno duševně růst skrz nenapravitelné aspekty jejich života.

Pět úrovní soucitu

Sám pro sebe jsem si identifikoval pět úrovní soucitu, které nám pomáhají podpořit růst našich klientů. Není to žádné schéma, jen můj vlastní pohled.

Obyčejný lidský soucit. To, že je obyčejný, není výčitka. Je skvělý. Je součástí toho, kdo jsme. Znamená to, že když trpíte, trpím s vámi.

Soucit pramenící ze zájmu a pochopení. Nestačí mít špatný pocit z toho, když někdo druhý trpí. Musíme se snažit toho druhého pochopit. V případě COVIDu máme příležitost sledovat, co tato existenční hrozba a společenská katastrofa v lidech vyvolává, a pak s tím pracovat, obzvlášť s tím, jaký význam to pro ně má. K tomu je potřeba zájem a pochopení.

Soucit pramenící z uvědomění. Tady mám na mysli uvědomění, že se nelišíme od lidí, se kterými pracujeme. Na to jsem přišel, když jsem pracoval ve čtvrti Downtown Eastside ve Vancouveru, což je jedno ze světových drogových epicenter. Strávil jsem 12 let s lidmi, kteří byli hluboce traumatizováni, v dětství často zneužíváni, a kteří skončili na ulici.

Lišil jsem se od nich v tom, že jsem vyrůstal v mnohem lépe fungující rodině, patřil jsem do střední třídy, za svou práci jsem dostával dobře zaplaceno a tak dále. Nechci tyto rozdíly zlehčovat, ale pokud jde o bolest, kterou jsem v sobě nosil, mou tendenci nacházet uspokojení v chování a činnostech orientovaných směrem ven a můj sklon ke lhaní a podvádění, do velké míry jsem se svým klientům podobal.

Soucit spojený s uvědoměním nás vede k rozhodnutí vnímat, v čem se podobáme, což znamená, že jsme zkrátka dva lidé - dva lidé, kteří zažili těžké situace, a ani jeden z nás není lepší nebo horší. A v rámci svých možností ti pomohu tím, co mě naučil život a můj profesní výcvik.

Soucit pramenící z pravdy. To, čemu říkáme dysfunkce nebo mentální porucha, často vzniká kompenzací a adaptací, ke kterým se lidé uchylují, aby nepociťovali bolest svých traumat. Takže chování, které lidé vykazují, je vždy adaptací, kterou nevymysleli oni, ale příroda, aby je ochránila. Když je začnete zkoumat, můžete v lidech objevit mnoho bolesti. Chránit lidi od bolesti, kterou už v sobě dávno nosí, není soucitný přístup. Tomu já říkám soucit spojený s pravdou.

Soucit pramenící z možností. Poslední forma soucitu je pro mě nejtěžší. Objeví se, když přestanete někoho druhého identifikovat s jeho utrpením, bolestí nebo životní historií, a začnete vnímat jeho esenci jako lidské bytosti. Abyste toho byli schopni, potřebujete vidět velmi jasně. Jak už jsem zmínil, tahal jsem s sebou něco, co ve mně Bessel van der Kolk viděl. Něco, čeho jsem se neuměl zbavit, ale také něco, co jsem sám neviděl. On viděl, co všechno by bylo možné, kdybych to břemeno odložil. Tomu já říkám soucit pramenící z možností.

Je k tomu zapotřebí hodně se věnovat vlastní očistě, protože pokud jsem přesvědčený o tom, že nejsem schopný léčit, bude pro mě těžké přesvědčit ostatní o tom, že jsem. Můžu říkat, že v tuto schopnost věřím, ale nejdřív ji musím zažít a pocítit v sobě. A na tom je třeba neustále pracovat.

***

Nikdy se nestane, že by nepomohlo nabídnout druhému soucit. Co však nikdy nepomáhá je brát na sebe nemožné úkoly. Alice Millerová, jedna z nejvýznamnějších psychoterapeutek, si položila otázku, "Čím to je, že někteří silně traumatizovaní lidé zvládnou žít šťastný život, zatímco jiní svým traumatům podlehnou?" Učila, že lidé, kteří to zvládnou, byli obdarováni přítomností soucitného svědka. Jako lékaři nemůžeme změnit danou situaci, ale můžeme být oním soucitným svědkem.

Nemůžeme napravit nenapravitelné, ale můžeme být svědkem, který potvrdí druhému jeho zkušenost a tím podpoří jeho schopnost uzdravit se, kterou v sobě nosíme všichni. Je to naše přirozená vlastnost.

***

Gabor Maté, MD, je autorem úspěšné knihy V říši hladových duchů: Blízká setkání se závislostí. Jeho další kniha, The Myth of Normal: Trauma, Illness and Healing in a Toxic Culture, vyjde na jaře 2022.


překlad: Lucie Kučerová www.uceniaseberozvoj.cz

původní článek: https://www.psychotherapynetworker.org/magazine/article/2577/helper-syndrome


 Otická 22, Opava, 608* 727* 368
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!